Východní Timor: Země povstalá z prachu

Červen 1999. Autobus se proplete serpentinami krátkého sjezdu a míří k východotimorské metropoli Dili. Jednoduché domky jednotně zdobí černobílé indonéské vlajky. Obyvatelé jedné zvesnic se setkávají na otevřeném prostranství. Vlajky, projevy,vše pod ostražitým dohledem armádního důstojníka. Tak vypadá agitace před blížícím se referendem, které má rozhodnout, zdaVýchodní Timor získá samostatnost, nebo bude potvrzen stav, který sice OSN neuznává, ale je realitou - podoba Východního Timoru jako indonéské provincie.

Z ekonomického hlediska je východní polovina ostrova Timor o rozloze srovnatelné s Belgií pro Jakartu bezvýznamná, z prestižních důvodů a jako možný příklad pro další odbojné provincie země, jdeo hodně. Obyvatelé Východního Timoru se ocitají pod obrovským tlakem.
Prvními návštěvníky, kteří do země vycházejícího slunce – Timor Loro Sae, jak zní její místní název, se okolo roku 1000 našeho letopočtu stali obchodníci z Číny, Jávy a Makassaru. Mnohem podstatněji však dějiny této oblasti ovlivnili Portugalci, kteří na Timor dorazili okolo roku 1515. V chudé oblasti se obchodní zájmy zaměřily především na santalové dřevo. Portugalská expanse se však zde srazila s holandskou konkurencí a vyústila v dlouhotrvající konflikt, ve kterém postupně Holanďané získávali převahu. V roce 1749 zvítězili v bojích u Kupangu v západní části ostrova, a Portugalci tak vytlačili do východní části, kde o dvacet let později vzniklo nové hlavní město v Dili. To však již leželo mimo centrum obchodu se santalovým dřevem. Spory o hranice definitivně ukončilo jednání v Haagu v roce 1913, Holanďané získali západní polovinu ostrova s výjimkou enklávy Oecussi, Portugalcům připadla část východní.Hranice v této podobě vydržely následujících šedesát let a na portugalské kontrole východní části Timoru nic nezměnilo ani vyhlášení indonéské samostatnosti v roce 1945.

Krátký čas svobody

Život v Portugalském Timoru neměnně plynul tak, jak ho již v polovině minulého století popsal přírodovědec Alfred Russel Wallace, který portugalskou nadvládu označil za jednu z nejmizernějších vůbec,neboť neobjevil jedinou silnici, která by vedla za město. Rozhodující událost, která měla zásadně ovlivnit osud Portugalského Timoru, se neodehrála na samotném ostrově, nýbrž v Evropě. V dubnu 1974 byla karafiátovou revolucí po dvaačtyřiceti letech svržena portugalská diktatura, a Lisabon se rozhodl poskytnout svým bývalým koloniím nezávislost. Na Timoru se rychle zformovaly tři strany - menšinová, proindonéská Apodeti, a na nezávislost orientované UDT a Fretilin. Ty sice zvítězily v prvních timorských volbách, ale záhy se dostaly do sporů, které vyvrcholily pokusem UDT o převrat. V následné krátké občanské válce zvítězil Fretilin a 28.listopadu 1975 vyhlásil nezávislost. Ta však neměla dlouhého trvání, již 7.prosince zahájila indonéská armáda invazi a v červenci následujícího roku Jakarta deklarovala Východní Timor jako svoji nejmladší, sedmadvacátou provincii.Indonésie sice svoji nadvládu obhajovala poukazem na investice,směřující na Východní Timor, především do rozvoje
silniční sítě a školství, její odpůrci však neustále připomínali hrozivý účet, který muselo místní obyvatelstvo zaplatit – podle různých odhadů zahynulo na Východním Timoru okolo 200 000 lidí,téměř třetina populace.

Trest za nezávislost

"Náš čas přišel. Budeme hlasovat pro nezávislost, i kdybychom za to měli být potrestáni. Uděláme to pro naše děti," řekl mi dva měsíce před konáním referenda Pedro, majitel jednoho z hotelů nadilském předměstí Becora. Tehdy ještě asi netušil, že skutečnost překoná jeho nejhorší očekávání. V předposlední srpnový den 1999 se téměř osmdesát procent obyvatel Východního Timoru vyslovilo pro nezávislost. V následujících dnech proindonéské místní milice za nečinného přihlížení indonéské armády vyhnali desetisíce lidí ze svých domovů,vypálili a zničili jejich domy, stovky z nich zabili. Řádění učinili přítrž až mezinárodní jednotky, které zastoupily neozbrojené pozorovatele OSN. Svoji nezávislou existenci začal jeden z nejchudších států světa budovat odnuly. Místní obyvatelé však víru v budoucnost neztratili, vždyť podle timorského rčení, kde je půda a voda, tam je i život.

Facebook: